MANIFEST POSTIRONIE

Cílem postironie je dosažení symbiózy mezi posměšným a vážným. Jen skutečnost, kdy nepoznáme, co je míněno seriózně, a co v žertu, umělecky věrně odráží skutečný život.

Autor musí psát tak, že si sám není jistý, kdy si ještě dělá legraci, a kdy předkládá vážně míněné myšlenky. Autor má povinnost uvádět publikum do rozpaků. Tím je totiž nutí reagovat a přemýšlet o svém díle. Cílem autora je publikum zmást. 

Tyto rozpaky, tato zmatenost nikdy nesmí převýšit sílu sdělení, sílu příběhu. Toto vždy udává hlavní tón dílu. Tyto tóny se stávají jedinečnými až teprve při použití postironický postupů a motivů. 

S nejistotou je velmi složité pracovat, ne vždy se vydaří, avšak hledání hranic a mezí je stejně tak důležité jako výsledné dílo samotné.

Skutečná postironie je záměrná, chtěná, strukturovaná a autorem pevně vedená. 

Přestože postironie má svou nejširší základnu ve světě internetových memů, skutečnou postironickou hodnotu nabízí pouze strukturovaná umělecká díla. Ta jsou dlouhodobými nositely myšlenky, umí zastavit čas v tomto superrychlém světě.

Ač se tak může zdát, postironiky nemůžou být politici. Ti dosáhnou nanejvýš na úroveň směšné figurky s různě silnou mocí (například Donald Trump).

Předchůdcem a průkopníkem postironie je starší herecká tvorba Jaromíra Duška. Jeho Hors Prohaska v Musíme si pomáhat (zdaleka nejlepší film tandemu Hřebejk-Jarchovský), je vrcholem jeho herectví, kdy se propracoval k prototypickému postironickému herectví. Předtím ani potom už takové postironické dokonalosti nedosáhl.

POSTIRONIE POMÁHÁ ŽÍT!